Klára Krasulová
Když nepřijde Klára k hotelu, hotel přijde ke Kláře. I tak by se dal popsat můj vztah k hotelnictví. Já totiž chtěla být od dětství spisovatelkou. Ale místo gymnázia mě to zaválo na hotelovou školu. Po jejím absolvování jsem ještě pořád chtěla být spisovatelkou. Ale po několika neúspěšných pokusech dostat se na žurnalistiku mě to zaválo na ekonomku. Pozor, kruh se uzavírá.
Po jejím absolvování jsem jen tak nazdařbůh odpověděla na první inzerát a dostala práci v redakci časopisu pro hotelový management. To už jsem spisovatelkou být nechtěla, místo toho jsem se stala šéfredaktorkou a při své práci potkala spoustu inspirativních a zajímavých lidí. Ano, jednou z nich byla i Radka Telyčková. Ale tehdy jsme ještě nevěděly, že nás za deset let bude spojovat mnohem víc než jen láska k Tatrám.
CESTA ZA VELKOU LOUŽI
Psal se rok 2008 a v následujících letech se zatřásla zem nejen pod hotely, ale také pod tištěnými médii, takže jsme časopis zavřeli a já jsem se vydala objevovat svět. Přesněji řečeno Kanadu, kde na západním pobřeží ve Vancouveru už sedm let působím. Za tu dobu mi pod rukama prošlo několik kávových strojů, recepčních pultů i banketních stolů. Pak taky pár online hotelových projektů a hromady korektur.
A kruh se znovu uzavřel ve chvíli, kdy jsem při každoroční návštěvě domoviny potkala Radku v tatranském hotelu Kukučka, slovo dalo slovo a já jsem se stala součástí onoho dobře promazaného stroje s názvem Pomáháme hoteliérům.
Protože i když celý život chcete být spisovatelkou, nakonec stejně zjistíte, že štěstí vám leží přímo před nosem, třeba ve formě blogu pro hotelové profesionály.
P.S. Spisovatelem se stal můj bratr. Tak aspoň nám to zůstalo v rodině.