Autovlak: příběh rychlých rozhodnutí a probdělé noci

Je to právě týden, co jsem se snažila marně usnout na své první jízdě autovlakem. Chystám se usnout a stále to nejde … A chcete vědět, proč? Pohodlně se posaďte, nalaďte se na příběh plný rychlých rozhodnutí a zajímavé životní zkušenosti.

Všechno začalo v neděli 7.10.2012. Připravuji se na tradiční jízdu do Tater. Ráno v klidu vstanu, sprcha, make-up, obléknout, snídaně.. do toho pomalu balím. Od rána jsem nezapnula počítač — světe div se!  Je téměř 11 hodin dopoledne a ejhle, že by přeci jen  počítač urval trochu mé pozornosti. Dobře, tak ano – urval. První, co viděly mé oči, byla zpráva s velkým titulkem – na dálnici D1  se nabouralo asi 20 vozů včetně kamionu a přepravy tekutého dusíku — prý… Vlastně jsem to ani nedočetla a začala jsem hledat podrobnosti. Protože při představě, že nyní vyrazím na cestu, dojedu ten mega šunt, co se tam začal tvořit — tak asi vyskočím z kůže. Chvilku surfování po internetu a zjistila jsem, že policii začala odklánět dopravu a dálnice bude zprovozněna nejdříve kolem 16. hodiny.

Takže první status quo jsme měli — dálnice neprůjezdná, představa objíždění dálnice vesnicemi se mi moc nezamlouvala – mám jen Google mapy v mobilu a ty moc na navádění nejsou. Takže bych se vydala vrchem přes Hradec Králové, Olomouc a Makov? Nééé, místo standardně 7hodinové jízdy by to v tomto případě bylo min. o jednu hodinu více.

A co teď? Pověst člověka s rychlými rozhodnutími  a alternativními plány se ve mně nezapřela. Vzpomněla jsem si na autovlak. Můj počítač se dostává do varu. Prsty mi jedou po klávesnici a zběsile hledají informace. Umíte si to představit? Kdo mě zná, tak určitě ano 😀 … ááá stránky Českých drah nalezeny. Informace o tom, kdy co a jak, za kolik, máme. Chci si rezervovat online.. A ejhle, první zádrhel – jsme ve 21. století a nemůžete si rezervovat autovlak online. Nuž dobrá, volím cestu nejmenšího odporu a zvedám sluchátko. Hovořím s operátorkou na lince, sdělí mi vše potřebné a vysvětlí, že musím osobně na nejbližší mezinárodní pokladnu – prý Libeň, Masaryčka, hlavní nádraží, Smíchov.

Dobře tedy…takže autovlak. Svoje první dojmy samozřejmě, jak jinak, sdílím na Facebooku. Toto jsou vaše první reakce. Mezitím jsem se se svým rozhodnutím svěřila kamarádce a zároveň nastupuji do auta a jedu směr Praha – Libeň. Na nádraží byli všichni moc příjemní. Paní se mě zeptala, zda-li mám vypsaný tiskopis.. Říkám ‚jaký¨? Takže vyplňuji tiskopis a vidím, že musím napsat rozměry svého vozu. „Znáte rozměry svého vozu? Neznáte, tak to si jízdenku koupit nemůžete“, říká paní na pokladně. Dobře tedy, našla jsem číslo na help line mého servisu, volám tam, sděluji polopaticky, co potřebuji. Za 5 minut volá slečna zpět a má pro mě kýžená čísla. S velkou radostí vyplňuji rozměry svého vozu — připadám si jako missky a jejich 90-60-90 … říkám si, to je paráda, mám rozměry, dlouho to netrvalo.   Paní na pokladně rozměry vypíše do jízdenky (to je důležitý údaj), vytiskne je – jednu pro auto, jednu pro mě. Platím a s úsměvem odcházím. Vlastně, ne, ještě se ptám, vlastně kam mám to auto připravit a kdy… jedna pokladní říká „to si musíte zjistit, my to také nevíme“ a druhá mi podává letáček, kde je krásná mapka, že i neznalec Prahy by to našel. Dále připisuje číslo na „odbavení vozů“, prý ať si ověřím, kdy mám přistavit auto.

Říkám si, paráda. Mám to. Čas mám také, doma ještě něco udělám, uklidím, něco popracuji na počítači. Prostě využiji volný čas. Vlak jede až ve 21.54… No, ale v mezičase tedy opravdu zavolám na odbavení a pán říká „nene, slečinko, dostavte se kolem 19. hodiny“. Dobře, takže to máme jako při odletu na letišti. Nemrmlám, asi vědí, proč to dělají.

A tady začíná kovbojka. Je právě 19.00 hodin a moje maličkost parkuje své autíčko do pruhu „POPRAD“ na autovlakovém nástupišti (vjezd z Italské ulice u Vysoké školy ekonomické). Jsem první, říkala jsem si. Jdu se sednout do studené odbavovací haly a čekám na kolegu železničáře, který odbavuje Poprad. Košický odbavovač aut už úřaduje a jde mu to od ruky. Odkoukala jsem od něho, jaké doklady a co mám pro odbavení vyplnit. Usmívám se, všechno mám, jsem první … a co se nestalo. Do dveří vtrhne mladý muž, v oranžové vestě, rozhlédne se – a ihned ví, s kým má mluvit. Obrátí se ke mě a říká „to vy jste přijela tím malým mercedesem“?  Usmívám se a že ano, to jsem já. Moc se neusmíval, já stále ano … uběhly asi tři mikrosekundy a on dále říká „a s tím chcete do Popradu?“. Začíná mi tuhnout úsměv — a říkám „ano“. A jaké se mi asi dostalo odpovědi? „To sice můžete chtít, ale pojedete tak akorát do Košic, to auto je moc velký“!

Jsem jak ten nevěřící Tomáš — celá odbavovací hala, která se právě naplnila, slyší, jak říkám „Do Košic, ne? Do Košic určitě ne, co bych tam dělala, do Popradu“.. Proběhla menší slovní přestřelka. Pak se odbavovací personál podívá do jízdenky a říká ano – do Popradu pojedete pouze pokud máte do 155 cm výšku vozu. A víte, jakou měl výšku můj vůz? Krásných 160 cm…  A už to začíná.. Je asi tak 19.10 a já říkám „proč mi to tedy vaše kolegyně prodala, když nemohu jet do Popradu“… „Co budu dělat v Košicích? Ráno mám schůzku v Popradu a pojedu do Popradu“. A mladík, co nakládal vozy „nene, jedině do Košic nebo nikam“…

Začíná fáze č. 1 – technik říká „pojďte, ještě to zkusíme“. Najíždím vozem pod takové speciální ‚měřící‘ zařízení a opravdu, to auto se prostě nevejde do spodního vagonu. Je 19.15 a já se ptám, co mám dělat… Prý jeďte do Košic nebo nikam. Běžím do odbavovací haly za svým železničářem a první co mě napadlo bylo „a když budu mít jiné auto, tak mohu do Popradu?“… Jdu ven před halu.

Rodí se nápad č. 1 – Auto! Kdo má auto do 155 cm, může mi jej okamžitě půjčit.. Mám to – mamka a ségra. Volám tedy mamce, v rychlosti vysvětluji situaci, žádám o zapůjčení vozu výměnou za ten můj. Maminka dostává instrukce – přivez auto, zjisti, jak je velké, musíš tady být do cca 19.54 (další důležitý údaj), jaké je tvoje SPZ a dotaz kdy tu budeš. Maminka plní příkaz a cca za 20 minut je na nádraží. To jsem jí stačila ještě navigovat (mimochodem, za hysterčivé asistence mé sestry, která s ní v tom autě seděla).

Rodí se však nápad č. 2 – Košice… Dívám se do mobilu, jak jsou daleko Košice od Popradu. Jen 130 km… okay. Říkám si, to je 1,5 hodina cesty, přibližně. Takže zase letím za železničářem do haly zjistit, zda-li tedy mohu je do Košic… On i jeho kolega se na sebe podívají a říkají, to asi jo, ale musíme si vyměnit jízdenku a musíte to udělat do 19.54, kdy končí předprodej.

Takže máme asi tak 19.30 – dva parádní nápady — maminka na cestě s vozem a já letím asi tam 500 – 800 m z autovlakového nádraží do hlavní haly na hlaváku zjistit, jak to vlastně je… v polovině si uvědomím, že se musím vrátit, protože se chci ujistit, zda-li se to mé „mega velké“ auto vejde do vagonu do Košic. Sháním toho mladého technika – a asi se jako na potvoru schoval.

Situace na autovlakovém nádraží – obě lajny -jedna Poprad a jedna Košice – se zaplnily a všichni s velkým údivem sledují bláznivou ženskou v lodičkách, jak lítá mezi odbavovací halou, technikem u vagonu, který už nakládá a u toho střílí rozkazy do telefonu a zjisťuje co a jak. Z odbavovací haly vylítne ten železničář a říká „ježiši ženská, běžte okamžitě na mezinárodní jízdenky, ať vám to neujede“. Trochu mě zchladil. Takže letím… lodičky, nelodičky.

Fáze č. 2 – je 19.49 a já vlítla do mezinárodních pokladen, předběhla všechny ve frontě, anglicky se jim omlouvala a strašnou rychlostí mlela mladíkovi na přepážce svůj problém. Pochopil rychle. Nejdříve rezervoval nové místo ve spacím vagonu, pak rezervoval auto. Pak zrušil auto do Popradu i můj spací vagon do Popradu. Je 19.59 a já zase letím s novými jízdenkami přes celý hlavák k autovlakům. Aut už přibylo, i těch spolucestujících a zřejmě už všichni, ale opravdu všichni vědí, co se děje!!

Mezi tím, když jsem byla na pokladně, dorazila moje maminka s polohysterickou sestrou :D. Když zjistily, že jsem se rozhodla jet do Košic a ony jely na nádraží zbytečně, myslím, že mě málem ségra zastřelila. Naštěstí obě pochopily moje uvažování – vzít si cizí auto, jet pak dalších 700 km zpět do Česka autem, které neznám … Můj mozek prostě a jednoduše vyhodnotil, že bude lepší jet do Košic a ráno zpět do Popradu, než riskovat jízdu neznámým vozem. Mamince jsem se ztuhlým úsměvem na rtech poděkovala, holky nasedly do auta a jely domů :). Mimochodem, mám tu nejbáječnější maminku a tu nejlepší sestřičku pod sluncem.

Takže situaci jsme zvládli bez újmy. Trochu stresíček, ale dobrý. Máme všechno a už můžeme nastoupit. Moje auto najíždí asi třetí od konce.. A to jsem byla první 😀

Najíždím za velkým transitem na horní rampu vagonu. Docela vejška, říkám si. Vše jde okay, čekáme na instrukce technika, který šteluje transit – prý aby si při průjezdu tunely neobouchal, musí být v určité části vagonu (ty jsou trochu prohnuté, takže musí stát v tom nejnižším místě). Moje auto jede ihned za něj. Slyším technika, jak říká „vypnout alarm a zatáhnout ruční brzdu“. Pro sebe si říkám, alarm nemám a ruční brzdu.. jo, tu zatáhnu (další důležitý údaj).

Kdo mě zná tak ví, že mám boty na řízení – tzn. že se v autě přezouvám.. .takže jsem se soustředila na přezouvání. Jak jinak, že? Ženská jedna bláznivá. Vystupuji z auta, z kufru si beru potřebné věci a přesouvám se do vlaku do svého „double kupe“.

Fáze č. 3 – vstupuji do vagonu. Hledám své luxusní apartmá. V Libni jsem si rezervovala dvoulůžkové kupé … ale ejhle, to bylo kupé do Popradu a ne do Košic. Pokladní mi jako bonus za všechny ty útrapy rezervoval do Košic třílůžkové kupé – naštěstí jsme tam byly dvě, spala jsem tedy na prostřední posteli. Protože při představě, že šplhám do „třetího“ patra, tak mě asi klepne pepka.

Pro vaši představu a doporučení – vždycky chtějte dvoulůžkové kupé s postelí dole! A proč? Můžeme si na postel sednout a narovnat záda. Ve třílůžkovém kupé nikoliv – ani jedna postel není uzpůsobená na to, aby se tam člověk mohl normálně posadit. Ale což. Je 21:55 a my se rozjíždíme. Probíhá první konverzace se spolucestujícímí. Komentují moji úsměvnou situaci, která mně tedy ROZHODNĚ v tu chvíli opravdu úsměvná nepřipadala. Všichni se bavíme a já si říkám, hlavně že už jedeme. Protože když jsem si uvědomila, že bych měla v 19. hodin večer vyrazit autem po D1 do Tater, protože mě nechtěli do Popradu vzít auto, tak si snad … no víte, co.

Ubytování v autovlaku je relativně v normě. Všechno bylo velmi čistě uklizeno. Postýlka čistá, perfektně naškrobené povlečení. Toaleta super čistá. Navíc, je tam i ručník, voda na ústní hygienu a čaj nebo káva. Každé kupé má svoji elektrickou zásuvku. Tetelím se blahem. Mohu ještě dokončit, co jsem nestihla doma. Plánuji si, že se natáhnu a trošinku popracuji. Nakonec díky malému prostoru mezi horní a dolní postelí to nešlo, pustila jsem si film a kolem 24. hodiny jsem ulehala.

Na jízdě autovlakem je parádní to, že vlak odjíždí v deset večer. Takže vlastně vlezete téměř do postele, jdete spát, a když vás ráno probudíte, už jste tam – Poprad cca 5.30 hod. a Košice cca 8.00 hod.

Nicméně jízda pokračuje dál. Už jsem si zvykla na to, že mám pocit, že v té posteli plavu.. Už jsem si zvykla i na to, že slyším to pravidelné „t.dn.tdn.tdn.tdn“ — ale je to signál, že vlak jede a žádné zpoždění snad nebude. Unavená zavírám počítač a jdu spát… 5 minut, 10 minut, 15 minut.. říkám si, co se děje… asi jsem na chvíli usnula, ale probudila mě noční můra! A nebudete věřit jaká! Hrůzou jsem se vzbudila (bylo asi 3.15 ráno) s tím, že jsem zapomněla zatáhnout tu ruční brzdu. Rozumíte, tu ruční brzdu, o které hovořil technik. … a už je to tady, jedna myšlenka následuje druhou a já si v hlavě maluji katastrofické scénáře.. úplně reálně vidím, jak auto jezdí ze strany na strany. Naráží do toho transitu přede mnou… V tu chvíli vlak prudce zabrzdil… zrovna v této myšlenkově důležité chvíli. A můj mozek jede dál .. teď se právě moje auto z vagonu vyklopilo. Ne, ono se nevyklopilo. Ono rovnou uletělo! Projeví se mé lepší, racionálně smýšlející druhé já, které říká … co blázníš, vždyť to auto zajistil takovými těžkými železnými brzdami, nemůže se jen tak vyklopit… a mé první já si mele svou. Teď můj mozek vymyslel, že mi např. kámen rozbil v té rychlosti přední okýnko a já až ráno přijdu k autu, nebudu moci jet do toho Popradu.. Melu jedno přes druhé … až jsem z toho usnula.

Fáze č. 3 — svítá, asi jsem usnula vyčerpáním. Vlak stojí. Podívám se z okna a kde myslíte, že jsme? V Popradu…! V Popradu… v tom Popradu, kde nemohu vystoupit, protože prostě mají jiné vagony do Popradu a jiné do Košic… Je 5.30 a já si říkám, to tak nic .. alespoň si ještě pospím. Usínám a v 7 hodin ráno nás budí náš průvodčí. Oči mám napuchlé, vůbec jsem toho moc nenaspala, ale neprotestuji, protože přeci musím zkontrolovat, jak to dopadlo s tím mým autem. Proběhne ranní očista, dostanu čaj, nasnídám se (měla jsem malou sváču z domova, večer jsem to už nezvládla sníst, jak jsem měla scrvlý žaludek) a už jsme v Košicích.

Fáze č. 4 — vycházím z vlaku, mířím k vozům …  a vidím svého miláčka, jak spokojeně sedí na horní rampě a čeká až si jej vyzvednu. Probíhá poslední formalita – podepsat, že si auto přebírám v pořádku a můžeme jet zpátky do Popradu. Čeká mě cesta 130 km .. a celou cestu se kochám! Nádherná krajina okolo, Spišský hrad… čistá fantazie. Jsem šťastný člověk.

Doporučení závěrem: chcete-li cestovat autovlakem na Slovensko – znát rozměry svého vozu (od toho se odvíjí také cena jízdenky pro vaše auto), koupit dvoulůžkové kupé s postelí dole (pokud samozřejmě cestujete sami, jinak nezbývá, než si hodit korunou), zatáhnout ruční brzdu a vypnout alarm (jinak ráno nenastartujete a budou vás muset roztlačit jako toho pána se starou Tatrou) a vzít si prášek na spaní, protože stále se opakující tdn tdn tdn je sice uspávací, ale spát se ve vlaku moc nedá (tedy mně to nešlo). Tak jako tak, služba je to perfektní a ráda si to zopakuji. Teď už jsem totiž o chlup moudřejší!

P.S. poznámka autora z 26.6.2013 – POZOR: autovlak jezdí nyní i pro velká auta (vyšší než 155 cm) také do Popradu!!! Paráda!!

Aktualizace k 20.8.2013

HLEDÁTE-LI OFICIÁLNÍ INFORMACE K AUTOVLAKU – navštivte prosím stránky Českých drah. Na stránkách je k dispozici ceník i časy odjezdu vlaku. Budete-li mít jakékoliv jiné dotazy, určitě se ozvěte. Jen se mě prosím už neptejte, proč se nedá koupit jízdenka online. Na tuto otázku nemám kvalifikovanou odpověď, nepracuji pro České dráhy, jen občas využiji jejich služeb. Sama bych uvítala online prodej, až tuto funkci spustí, budete první, kdo se to dozví.

Aktualizace k 1.1.2016

AUTOVLAK SI MŮŽETE REZERVOVAT ONLINE ZDE >>>